Fotografem se nenarodíš. Fotografem se staneš.

A stát fotografem se můžeš prakticky kdykoliv. Bez školy, bez techniky za statisíce, bez známostí v oboru. Stačí jenom chtít, zkoušet a učit se.

Já jsem si první foťák osahala už jako dítě, ale opravdově mě to chytlo až mnohem později. A i když jsem neměla žádný „oficiální“ kurz ani školu, začala jsem, stejně jako většina, úplně od píky.

Tady najdeš můj příběh. A mezi řádky bych ti ráda předala pár myšlenek a návod i pro tebe. Protože i ty se můžeš stát fotografem, pokud se pro to rozhodneš a začneš pro to i něco dělat.

V článku se dozvíš:

Pokud tě zajímá 9 kroků, které musíš mít jako fotograf v malíku, pokud to myslíš s focením vážně, učitě mrkni na tento článek.

 

K focení životní oklikou

 

Jak jsem už napsala, fotografem se člověk nerodí. Často focení ani nestuduje. A obvykle mu dojde, že by se chtěl stát fotografem až v průběhu života. A já nebyla výjimka.

Proto bych se chtěla zmínit, co všechno předcházelo tomu, než jsem se rozhodla fotit „na vážno“. Ono to s tím na první pohled nesouvisí, ale vine se zde už určitá nitka. Navíc i z věcí, které focením úplně nesouvisí, těžím i jako fotografka.

Jediné co ti chci ukázat je, že to může být i tvoje cesta. Protože i ty se můžeš stát fotografem či fotografkou prostě jen tak, že se rozhodneš… a jdeš si za tím. A doufám, že najdeš i návod pro sebe v tom, jak jsem se s tím vypořádala já.

První fotky na analog

 

Když nad tím přemýšlím, tak mi tohle zpětně přijde jako z jiného světa. Mně bylo tak deset let. Byla to doba, kdy se ještě „necvakalo“, protože nebyly ani mobily, natož digitály. Fotilo se na film, který měl něco přes 20 políček, a člověk si musel setsakra rozmyslet, kdy mačká spoušť. Něco jako cvaknu – kouknu – smažu neexistovalo. Kdo byl borec, fotky si vyvolával sám, a my ostatní jsme posílali film kamsi poštou a za 2 týdny přišly vyvolané fotky. A tam se teprve vidělo, jestli se povedlo.

Fotoaparát Kiev

V téhle chvíli začal můj první vstup do foto světa, kdy jsem dostala foťák po dědovi (tenhle Kiev) a táta mi osvětlil, jak převádět DINy a přepočítávat si vše ostatní (rozuměj clonu a čas). Protože tohle tehdá taky dělal fotograf a ne foťák. Tam se to pak jen nastavilo. Takhle vypadalo mé první přistrčení osudem do foto světa. Že to byl osud, jsem skálopevně přesvědčená.

Studentská léta, cestování, Photoshop a 3D grafika

 

Během svých studentských let jsem si pořídila analogovou zrcadlovku od Minolty. V té době jsem trochu jezdila po světě a fotila jsem hlavně fotografie z cest, takže spíš zátiší, památky a podobný styl fotografií. Do šuplíku a fotoalba.

Studovala jsem stavební fakultu a grafické věci mě chytly za srdce (poněkud mimo obor, přiznávám). V tu dobu jsem se ve volném čase podle různých tutoriálů samostudiem učila ovládat Photoshop. Mezitím přišlo období prvních digitálních foťáků, takže jsem si zkoušela upravovat své první fotografie. Začala jsem se zabývat i 3D grafikou a tvořila své první renderované obrázky a posléze i krátká 3D videa. V tomto období jsem moc nefotila, vlastnila jsem jen obyčejné kompakty na focení momentek.

Jak se stát fotografem?

Nechci ti lhát. Neexistuje žádný univerzální návod ani jediná správná cesta. Pokud bych měla být upřímná, tak jako fotografka jsem se poprvé cítila už u té Minolty. Cítila jsem, že mi focení „docela jde“ a ego našeptávalo víc, než bylo potřeba. Zpětně viděno, musím se smát. V podstatě jsem v té době přirozeně zvládla kompozici a dokázala pracovat i s orámováním (popředím). A tady někde to taky končilo.

Pak přišel zlom.

Fotografkou jsem se stala (zpětně viděno) až někdy v době, kdy jsem začala fotit portréty. Byla jsem doma s miminem, měla jsem čas na to se vzdělávat (aspoň první půlrok ano), došlo mi i to, co chci fotit.

Ač se to zdá nedůležité, tak i uvědomění si své specializace je docela milník každého fotografa. Ten moment, kdy přestane zběsile fotit všechno, co se hýbe, a najde svůj stabilní směr (o tom píšu víc v dalším dílu, odkaz pod článkem). Až tady totiž i ta fotografie začne získávat konkrétní obrysy. Být dobrý fotograf na všechno nelze být. Nejspíš skončíš tak, že nejsi dobrý/á na nic konkrétního, asi jako seťák.

Bod číslo jedna, pokud se chceš stát fotografem, je uvědomit si, co přesně tě baví fotit. Pokud chceš konkrétní body, kterými si musíš jako fotograf projít, najdeš je ve článku, který chystám (a sem pak dám odkaz). Ale my jdeme odkrýt ještě pár vrstev toho, čím musíš projít jako člověk, pokud to s focením myslíš vážně.

Začátečnické nadšení vs. fotografická praxe

 

Rozhodnutí stát se fotografem začíná v hlavě. Tohle rozhodnutí začít je důležitější než cokoli jiného. Vzít foťák, něco nafotit, zkoušet. To je v tomhle procesu ten nejzásadnější moment. Ale…

…pak přijde fáze dvě. A to je chvíle, kdy si uvědomíš, že fotit hezky nestačí.

Že sice dokážeš zachytit moment, ale kompozice by mohla být lepší. Že barvy na monitoru nevypadají tak, jak jsi doufal(a). Že v protisvětle se prostě musí jinak pracovat s expozicí. A že tvé „hezké fotky“ vypadají vedle profesionálních výstupů pokročilejších kolegů pořád jako cvaknuté momentky.

Tohle je bod, kdy většina začínajících fotografů zastaví. Cvaká, cvaká, cvaká. Nemyslí. Jenže tohle nestačí.

Má cit pro focení roli v tom, jak se stát fotografem?

Já to říkám pořád. Fotografie je řemeslo. Mít na focení dobré oko je fajn počáteční bod, ale je potřeba tady nezamrznout a jít dál. Hodně začínajících fotografů (vlastní zkušenost) má tu naivní představu, že na focení jim stačí „mít ten správný cit“. Nestačí. Cit je asi tak 10% toho všeho.

Focení v prvních fázích je o:

  • focení, focení, focení
  • analýze – co se nepovedlo a proč se to nepovedlo – a vyhodnocení (co je potřeba udělat jinak)
  • učení se

Trudný život fotografa za polárním kruhem

Pravda je taková, že toho učení se je největší balík (90%). Když profík mačká spoušť, tak v daný moment vyhodnocuje průběžně velké množství informací. A ty, když se správně propojí, až pak zmáčkne spoušť.

Začátečník mnohdy ani netuší, že by tyhle věci znát měl.

Tohle všechno vidím až zpětně. V době s Minoltou mi stačilo zarámovat a zmáčknout knoflík.

Teď vím, čím potřebuju fotit, jak to mám nastavené a proč. Vím, v jakém fotím světle (a případně proč) a jak si případně pomoci. Vím, proč tahle kompozice a tenhle ořez. A taky, kudy neřezat. V ten moment i zhruba vím, jak fotku posléze nejspíš upravím. Vím, jak mám mluvit s modelkou, jak ji vést, kam ji postavit a proč. Vím přesně, proč má na sobě oblečení, jaké má, jak mi to ladí s okolím, a s tím, jaký má mít postoj a výraz.

Tohle všechno vědomě vyhodnocuji v ten moment (případně něco je nachystané i v předstihu) já, když mačkám spoušť.

Je toho o dost víc. I tak je stále mnoho věcí, které ještě neznám a které si občas ze svých fotek doanalyzovávám. Fotka prostě JE řemeslo. To neokecáš, i když určitě máš chuť to udělat. Dobrá zpráva je, že pokud chceš, tak to dáš. Jen musíš opravdu chtít a něco dělat, a ne o tom jen mluvit.

Focení není jen o focení, využij své předchozí zkušenosti na maximum

Jak jsem to měla já? Po studiích jsem dělala ledacos. A i když to tehdy s focením nemělo vůbec nic společného, zpětně si říkám, možná mě to na roli fotografky připravilo víc, než jsem si dokázala představit.

Pracovala jsem v technickém oboru, kde se to hemžilo výpočty, čísly, strukturou. Obchodními partnery. Vedle toho jsem učila jsem tanec, vedla svou taneční skupinu, plánovala choreografie, připravovala kostýmy. A díky postgraduálu jsem se dostala i k výuce na vysoké škole. Může to znít jako tři úplně rozdílné životy, skvělé je to, jak se to celé nějak propojilo. Možná štěstí, možná osud.

Dneska při fotografické profesi používám z každé z těch zkušeností něco. Logika a technika jsou hlavně o foto technice a technických věcech hlavně v administrativě, které je kolem focení milion. Z vedení lidí umím pracovat s modelkami a klienty. Z výuky si nesu cit pro strukturu a schopnost vysvětlit věci jednoduše. A z tance? Vnímání těla, pózy, výrazu. Z toho těží hlavně klientky na focení.

Takže pokud máš pocit, že tvůj dosavadní život nemá s focením nic společného, zkus si to tam najít. Focení není oddělená profese (já bych mohla povídat, umím být třeba markeťák, ajťák, webař a copywriter v jedné osobě). Možná jen zatím nevidíš to propojení. Ale ono tam nejspíš je. Tak ho využij ve svůj prospěch.

Rada na závěr

Moje fotografie v knize Fotografujeme digitální bezzrcadlovkou

Nedostaneš se nikam, pokud to nezkusíš. Tohle není žádná motivační fráze z kalendáře, tohle je realita.

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že moje fotky uvidí lidi viset na výstavě, že se objeví v knize, že si lidé budou kupovat moje kurzy… Nevěřila bych. Přišly i první titulní stránky časopisů. Nejspíš bych se zasmála. Ale stalo se. Protože jsem se nebála. Poslala fotku do soutěže. Oslovila časopis. Udělala první video. A hlavně nezůstala jsem u snu, ale šla jsem pro to něco udělat.

Ať už jsi introvert, máš strach z neúspěchu, nebo si myslíš, že nejsi dost dobrý/á, věz, že tak to má spousta lidí. Všichni nějak začínali. I já.

Pokud potřebuješ motivační nakopnutí, přečti si třeba mou Zpověď introverta. Třeba ti dodá odvahu začít. A jestli už jsi začal(a)? Tak prostě pokračuj. O krok dál. A pak zas o jeden.

A pokud jsi právě zjistil(a), že se chceš něco dalšího o focení naučit, mrkni, co se můžeš naučit ode mě.

Ostatní díly mé (nejenom) fotografické biografie:

2. Díl – článek o tom, jak jsem objevila kouzlo fine art a fantasy stylu.
3. Díl – článek o tom, jak jsem se dostala od focení k online kurzům.

Autoportrét fotografky Hanny Wimmer

Více o fotografce

Jmenuji se Hanna Wimmer a stojím na pomezí dvou světů – abstraktního vnímání a technického zpracování.

Fotografie vyžaduje umění tyhle dva světy propojit. Jen tak může vzniknout fotografie, která formou i obsahem dokáže upoutat. A já tímhle způsobem tvořím, ať už fotím portrét, upravuji fotografii nebo učím základy focení. Přečti si o mně víc.