Když se lidé začnou víc zajímat o focení, clona bývá jedno z prvních témat, na které narazí. Často proto, že chtějí rozmazané pozadí, „hezčí fotky“ nebo slavný bokeh efekt.
Jenže clona není „kouzelné tlačítko“. Je to jeden ze základních stavebních kamenů focení. A když pochopíš, jak funguje a jak ovlivňuje tvoje fotky, začne ti celé nastavení foťáku dávat mnohem větší smysl.
Co je clona fotoaparátu
a jak funguje
Clona je vnitřní otvor v objektivu, kterým do fotoaparátu prochází světlo dopadající na snímač. Funguje podobně jako zornice lidského oka. Ta se také při dostatku světla stahuje, při nedostatku se naopak otevírá.
Stejným způsobem pracuješ s clonou i ty. Uvnitř objektivu jsou pohyblivé lamely, které svým pohybem tento otvor zmenšují nebo zvětšují. Pokud chceš na snímač pustit více světla, clonu (lamely) otevřeš, při přebytku světla ji naopak přivřeš. Tím však ovlivníš nejenom jas fotografie, ale především její vzhled. A právě to je hlavní důvod, proč se clonou při focení zabýváme.
Clonové číslo:
jak ho pochopit
Jak moc je clona rozevřená, vyjadřuje clonové číslo. To se zapisuje ve tvaru f/číslo, například f/1.8, f/4 nebo f/16. Značka „f“ pochází z anglického focal length, tedy ohniskové vzdálenosti objektivu (například 50 mm), ke které se velikost clony vztahuje. Zápis s lomítkem není náhodný, ve skutečnosti jde opravdu o zlomek.
Díky tomu si můžeš snadno představit, jak velký otvor clony při focení používáš. Pokud máš například objektiv s ohniskem 50 mm a nastavíš clonu f/2, znamená to, že otvor clony má přibližně 25 mm (50 : 2).
Z toho plyne důležité pravidlo, které začátečníkům občas trochu plete hlavu:
- Čím vyšší je clonové číslo (f/16), tím je clona více zavřená (projde méně světla).
- Čím nižší je clonové číslo (f/1.8), tím je clona více otevřená (projde více světla).
Právě tahle schopnost „otevřít se“ určuje, jak moc je objektiv světelný. Základní setové objektivy ti často dovolí otevřít clonu jen na clonové číslo kolem f/4–f/5.6. Naproti tomu vysoce světelné objektivy (často s pevným ohniskem) se umí rozevřít až na clonové číslo f/1.8 nebo dokonce f/1.2. S takovým objektivem pak můžeš v klidu fotit i v šeru, kde by se „seťák“ už bez blesku nebo stativu nechytal.
PRŮVODCE ZDARMA:
CLONA, ČAS A ISO
Máš v hlavě zmatek z technických pojmů?
Přestaň teorii jen číst, pojď si ji vyzkoušet. V tomhle průvodci tě čekají 3 konkrétní úkoly, díky kterým konečně uvidíš, jak clona, čas a ISO mění tvé fotky.
Pochop základy focení hrou rovnou se svým foťákem v akci.
Jak clona ovlivňuje vzhled fotografie
Clona neovlivňuje jen to, kolik světla se dostane na snímač fotoaparátu a jak jasná je výsledná fotka. Je to především tvůj nejsilnější kreativní nástroj, který zásadně určuje, jak fotografie na diváka zapůsobí. Pomocí clony totiž rozhoduješ o tom, kam se bude divák dívat, co vnímá jako dominantní prvek a co naopak vnímá jen jako doplňkovou kulisu, která ustupuje do pozadí.
Základním kamenem pro toto rozhodování je jeden z důležitých pojmů ve fotografii – hloubka ostrosti.
Hloubka ostrosti:
jak s ní pracovat?
Hloubka ostrosti určuje, jak velká část fotografie je ostrá. A právě s ní fotografové pracují vědomě podle toho, co chtějí na fotce zdůraznit.
Právě díky práci s clonou a hloubkou ostrosti lze z plochého obrazu vytvořit vizuálně trojrozměrný prostor, který má hloubku a jasný příběh. Rozmazané pozadí na fotce umožňuje totiž „vypíchnout“ hlavní motiv tak, aby doslova vystoupil z pozadí, nebo naopak vykreslit celou scénu do nejmenších detailů od popředí až k horizontu. Clona tak slouží jako jakýsi režisér divákovy pozornosti a ty určuješ, zda scéna působí například intimně a snově, nebo dokumentárně a komplexně.
Malá hloubka ostrosti:
oddělení motivu od pozadí
Malé hloubky ostrosti se nejčastěji dosahuje při nižších clonových číslech, například kolem f/1.8, f/2.8 nebo f/4. Malá hloubka ostrosti se na výsledné fotografii projeví tak, že hlavní objekt je ostrý a pozadí se poměrně rychle rozostřuje. Tento efekt se typicky využívá hlavně v portrétní fotografii, focení detailů a obecně v situacích, kdy chceš odpoutat pozornost od rušného okolí.
Právě díky malé hloubce ostrosti se hlavní motiv vizuálně oddělí od prostředí a fotografie působí klidněji a přehledněji.
Jak výrazné rozostření vznikne, ale nezáleží jen na cloně. Velkou roli hrají i vlastnosti objektivu. Ne každý objektiv dovolí vytvořit stejně výrazný bokeh (rozostření pozadí).
Velká hloubka ostrosti: ostrý celý obraz
Pro větší hloubku ostrosti se obvykle používají vyšší clonová čísla, například f/8, f/11 nebo f/16. Díky tomu zůstává ostrá větší část scény od popředí až po pozadí.
Typickým příkladem jsou:
- krajiny,
- architektura,
- dokumentární fotografie.
Obecným pravidlem, jak dosáhnout větší hloubky ostrosti, je zvyšování clonového čísla. Nicméně pozor, fotíš-li například krajinky a chceš-li mít zaostřenou maximální hloubku ostrosti, určitě toho nedosáhneš vysokým clonovým číslem. Zde už totiž dochází k tzv. difrakci (optický problém) a fotka je pak paradoxně méně ostrá. Řešením se dopodrobna zabývám ve svém kurzu.
Nicméně ne vždy je cílem mít všechno dokonale ostré. I lehké rozostření pozadí může oddělit hlavní motiv, ale zároveň ponechat viditelný kontext prostředí, a tím lépe dotvořit příběh hlavního prvku. Pozadí pak není jen nečitelný barevný flek, ale stále nese informaci o místě a atmosféře.
Volba hloubky ostrosti tedy není otázka „správně nebo špatně“. Je to vědomé rozhodnutí, jaký příběh má fotka vyprávět.
Hloubka ostrosti v praxi: Na levé fotografii vidíš efekt malé hloubky ostrosti (clona f/2.8 a menší – dle použitého ohniska), kdy srnče díky rozmazanému pozadí doslova vystupuje z fotky. Na pravé fotografii byla použita vyšší clona (cca f/8), která v pozadí vykreslila mnohem více detailů a struktur.
Co je bokeh či bokeh efekt?
Bokeh je to, co i já na fotkách mám velice ráda. A když fotím, tak obvykle „na plnou díru“ (maximálně rozevřenou clonu). Ale pojďme se na toto téma podívat trochu víc do hloubky.
Pojem bokeh pochází z japonštiny (ぼけ) a v doslovném překladu znamená „rozostření“ nebo „mlha“. V našem prostředí se často setkávám s nejistotou, jak toto slovo vlastně správně číst. Podle původního japonského slabikového stylu je správná výslovnost [boke]. Písmeno „h“ bylo na konec slova přidáno až v angličtině, aby se předešlo nesprávnému čtení [bouk] a výslovnost zůstala co nejblíže původnímu tvaru. I přesto se však v češtině stále běžně setkáš s fonetickou variantou, tedy tak, jak se slovo píše – „bokeh“.
Ve fotografii jako bokeh označujeme způsob, jakým objektiv vykresluje části scény, které leží mimo rovinu ostrosti. Nejde tedy o samotnou neostrost, ale o její estetickou kvalitu. Bokeh efekt nejvíce vynikne u světelných bodů v pozadí (například pouliční lampy nebo světýlka na stromku), které se promění v měkké světelné kroužky či jiné tvary.
U klasických objektivů vzniká bokeh čistě optickou cestou a jeho vzhled je dán konstrukcí lamel clony. Naproti tomu u mobilních telefonů je tento efekt často dopočítáván softwarově pomocí algoritmů. I když mobilní fotka může na první pohled působit efektně, softwarové rozmazání mívá často problémy s přesnými přechody kolem vlasů či jemných hran a působí méně přirozeně než plynulý optický přechod objektivu.
Rozmazané pozadí a bokeh není totéž
Ačkoliv se tyto termíny v běžné fotografické hantýrce často zaměňují, je mezi nimi přece jenom rozdíl.
Rozmazané pozadí je kvantitativní údaj. Říká nám prostě to, že pozadí za objektem není ostré. Můžeme mít velmi silně rozmazané pozadí, které je ale technicky „ošklivé“, působí rušivě nebo má ostré a dvojité hrany.
Bokeh naproti tomu popisuje charakter a texturu tohoto rozostření. Fotografové nehodnotí, „jak moc“ je to rozmazané, ale „jak“ to vypadá. Kvalitní bokeh by měl být krémový, hladký a neměl by odvádět pozornost od hlavního objektu. Zatímco rozmazané pozadí získáš u každého světelného objektivu, krásný a příjemný bokeh je vlastnost, kterou se pyšní jen ty nejkvalitnější optické kousky. Zkušenější oko tento rozdíl v textuře a plynulosti přechodů pozná obvykle na první pohled.
Bokeh není jen rozmazané pozadí, ale způsob, jakým objektiv vykresluje světelné body mimo hloubku ostrosti. Tady můžeš vidět, jak se světla v pozadí mění v jemná kolečka, která dodávají fotografii úplně jiný charakter.
Clona, priorita clony a expozice
Jak jsme si řekli v úvodu, clona funguje podobně jako lidská zornice: reguluje, kolik světla dopadne na snímač (čip) fotoaparátu. Tím se stává jedním ze tří pilířů, které určují výslednou expozici, tedy to, zda je tvoje fotka správně světlá, nebo skončí jako příliš tmavá (podexponovaná) či přesvětlená (přeexponovaná).
Clona v tom však není sama. Společně s expozičním časem a citlivostí ISO tvoří takzvaný expoziční trojúhelník. Aby byla fotka expozičně správně vybalancovaná, je potřeba tyto parametry (v manuálním režimu) umět ovládat.
Pokud například clonu více otevřeš (chceš-li například výrazný bokeh), vpustíš do objektivu velké množství světla. Aby pak fotka nebyla bílá jako stěna, musíš tento přebytek vykompenzovat zkrácením času nebo snížením ISO.
Právě proto je mezi začátečníky i pokročilými tak oblíbený režim priorita clony (označovaný jako A nebo Av). V tomto poloautomatickém režimu máš pod kontrolou to nejdůležitější: clonové číslo, kterým určíš vzhled fotky a hloubku ostrosti. Fotoaparát pak za tebe dopočítá zbytek expozičního trojúhelníku tak, aby byla výsledná expozice v rovnováze.
Pro mnoho začínajících je tohle ideální cesta, nicméně přenecháním otěží nad fotkou automatice se může stávat, že výsledná fotka může být například rozmazaná. Protože fotoaparát nemá úplně jednoznačné zadání a neví, co fotíš. Takže parametry upravuje podle jakýchsi přednastavených předpokladů. A navíc se připravuješ i o některé kreativní možnosti, které manuální styl ovládání clony, času a ISO umožňuje, zatímco poloautomat se ze svého charakteru takovým nastavením brání.
Zajímá tě ještě víc?
Pokud máš pocit, že teoreticky všechno víceméně chápeš, ale pokud to máš nastavit, tak máš v hlavě spíš zmatek, připravila jsem bezplatného průvodce, který ti pomůže pochopit základy nastavení foťáku jednoduše a s praktickými příklady na využití clony, času a ISO na vyzkoušení.
Další články k tématu:
Pokud chceš téma expozice pochopit jako celek, navazují na sebe tyto články:
- Expoziční čas – jak čas ovlivňuje, jak fotky vypadají
- ISO – kdy začít používat ISO a kdy ho nechat bez povšimnutí
- Expoziční trojúhelník – jak spolu clona, čas a ISO navzájem fungují
Více o fotografce
Jmenuji se Hanna Wimmer a stojím na pomezí dvou světů – abstraktního vnímání a technického zpracování.
Fotografie vyžaduje umění tyhle dva světy propojit. Jen tak může vzniknout fotografie, která formou i obsahem dokáže upoutat. A já tímhle způsobem tvořím, ať už fotím portrét, upravuji fotografii nebo učím základy focení. Přečti si o mně víc.