Měli jste někdy takový ten moment, takové to nutkání, kdy se vám v hlavě honí spousta inspirativních nápadů, kdy vás něco prostě nutí v ten daný moment vstát a jít něco vytvořit/udělat?
Nebo někdy v noci, kdy se proberete, na budíku svítí 3 hodiny ráno a vy pak nemůžete zaboha usnout, protože se podobný typ tvůrčích myšlenek honí hlavou a vám je po chvíli jasné, že stejně neusnete?
A kdy víte, že je lepší prostě vstát a někam si to jít alespoň napsat?
A já mám zrovna teď takové nutkání napsat následující.
Zrovna před chvílí se mi něco podobného stalo, i když s obdobnými náměty se mi nápady v hlavě rodí docela často. V poslední době jsem si je začala zaznamenávat. Některé věci patří mezi ty, které by bylo dobré udělat v určitý moment v budoucnu, jenže do té doby se už z hlavy vypaří… Proto je lepší si najít způsob, jak je zaznamenat, aby se pak později v tu pravou chvíli našly a mohly zrealizovat.
Jsem introvert, i když tak možná na první pohled nevypadám…
Naučila jsem se to. Naučila jsem se to, když jsem se nechala proudit ten tok energie, který se objevil nečekaně před více než deseti lety. Stál mě spoustu „potu a krve“, ale naučil mě hodně. Mimo jiné i to jak nebýt introvertem, když se to zrovna moc nehodí… A být jím, když to potřebuji já.
- Jsem beran, který umí jít za svým cílem, pokud se mu tento cíl usadí v srdeční oblasti.
- Jsem silný motor pro nové začátky a mizerný dokončovač.
- Mám hodně rybích vlastností, a proto jsem pro hodně lidí nečitelná. Asi mi to vyhovuje, ale chápu, že jim ne.
- Nevadí mi být sama, respektive, je to pro mě způsob, jak se umím zrelaxovat. Já, moje myšlenky a moje plynutí, které mě nutí tvořit.
A zrovna toto je takový zvláštní moment inspirace, který mě donutil vylézt ven z té mojí ulity a trochu něco sdílet ven.
Proč to celé vlastně vůbec píšu?
Protože na mě přišla nečekaně potřeba sdílet jednu docela zásadní myšlenku. Je docela obyčejná a pro ty, kteří ji dosud neprožili plnou silou a v jejím plném rozsahu, bude znít jako klasické klišé. Mně by dřív asi taky zněla, ale nikomu to necpu, prostě jen přestaňte číst…
Začnu trochu zeširoka odkrytím hlavních myšlenkových linií svého života…
Spousta lidí žije průměrné životy a jsou v nich šťastní, tak jak jsou. Možná jim tam chybí nějaký ten přesah, ale ostatní okolnosti jsou tak nějak v pohodě, takže proč tak nebýt? Jsou lidé, kteří jsou nespokojení a neví proč a hledají si zástupné výplně, které toto prázdné místo mají zaplnit. Věřím, že každý má nějaký ten sen, který by si chtěl splnit, něco, čím by se chtěl zabývat… a často to nedělá, protože je vždycky i nějaký důvod, proč to zrovna nejde.
Nepíšu teď vůbec teoreticky, jsou to všechno věci, které jsem v určitém bodě svého života sama prožívala. Vždycky jsem chtěla fotit a vždycky jsem chtěla tančit. Byla to jen tato dvě slova, ani jedno z nich nemělo tehdy žádné konkrétnější obrysy. A žila jsem si běžný život nastavený pro ten daný okamžik a byla asi i dost spokojená, aspoň jsem si to myslela.
Měla jsem tehdy docela štěstí, že se stalo něco, co mě docela vykolejilo a já najednou měla docela silný pohon a motivaci začít dělat věci jinak. I přesto, že to nešlo, alespoň v mých očích to tehdy prostě nešlo. Pak jsem začala tančit. Mým dřívějším důvodem, proč to nešlo, bylo, že jsem neměla tanečního partnera a můj tehdejší partner nechtěl a tančit s někým jiným bylo prostě nevhodný (ano, smích). A později jsem se cítila být už stará (znovu smích, zpětně, lehce trpký).
A pak najednou přišel ten moment a já prostě začala… Jo, bez tanečního partnera a ve věku, kdy jsem (předtím) cítila, že už je pozdě. Prostě to najednou šlo. A šlo to hodně dobře. Přišla totiž ta životní vlna, která mi nedovolila myslet na nic jiného. Přišly nápady a velice konkrétní plány. Začala jsem rovnou tančit s tím, že bych chtěla tanec i učit… Asi po roce tance jsem objevila taneční styl, který mě doslova nadchnul a v ten moment jsem věděla, že to je to co budu chtít i učit. Ne někdy. Ale do roka.
Povedlo se. Neříkám, že to bylo ideální, bylo to docela vachrlaté, ale povedlo se. Jednalo se o taneční styl, který v tu dobu byl u nás v počátcích, a zdrojů bylo málo a chtělo daleko více úsilí vydolovat nějaké relevantní informace.
Co k tomu dodat..?
Když to celé vnímáte hodně ze srdce, tak to jde docela snadno, nemožné se začne stávat možným. Pokusy, pády, další pokusy a další pády. Lidi, co vám to komplikují. Lidé, co vás podporují. Zvyknete si. Hodně moc tréninků. Jako HODNĚ moc. Tančila jsem skoro pořád a docela hodně let, ale stalo se to standardem, který jsem ráda dělala, bavilo mě to.
Když jsem zrovna netančila, tak jsem často na tanec myslela nebo dělala něco dalšího, co s ním souviselo. Můžu říct, že už za pár let to bylo poznat. Byla jsem lektorkou, tanečnicí známou „mezi svými“ po celé ČR, mohla jsem se počítat k předním tanečnicím tohoto stylu u nás vůbec.
Sama jsem byla překvapená, jak snadno to šlo. I když tohle „snadno“ mělo docela relativní obsah. Snadno proto, že mě to bavilo, motivovalo, viděla jsem poměrně rychlý postup a všechno jelo jak po drátkách. To „snadno“ obsahovalo hodiny a hodiny tance a dalšího úsilí, které nikdo neviděl, ale mě to takhle nastavené uspokojovalo.
Uvědomila jsem si jednu docela prostou věc, kterou jsem už zmínila o několik odstavců dříve. Že žádný sen není nedosažitelný. Žádný. Že největší překážkou realizace bývá jen to, co máte v hlavě. V té vaší. Ty všechny důvody, proč něco nejde, že jste na něco moc staří, nebo jste moc nebo málo něco jiného. Proč to nejde teď a proč až pak (já takto zbytečně ztratila pár let, jen s tímto nastavením). Že něco, co na to potřebujete, nemáte, nebo máte naopak něco navíc, co vám brání. Já myslím, že teď víte úplně přesně, o čem mluvím. Musíte věřit, že můžete dosáhnout čehokoliv, jen to musíte opravdu chtít. Jakože OPRAVDU. Ne jen, „opravdu“. OPRAVDU bez těch všech ALE…
Další, co se obvykle děje, je to, že se někomu svěříte, a on vám v podstatě sdělí něco na způsob, že to fakt nezvládnete. Stává se to často. Daná osoba totiž mluví z vlastní zkušenosti, protože ona by to totiž nezvládla, takže to nečeká ani od vás a tak vám to jednoduše řekne…
A víte co?
Když chcete umět létat, nemůžete se ptát slepic, co si o tom myslí. Ty vám vždycky řeknou, že létat nelze. Protože je to jejich celoživotní zkušenost. Protože ony to neumí.
Pokud chcete umět létat,
neptejte se slepic, jak se to dělá!
Zbytečně vás to demotivuje a zastaví… Létat totiž jednoduše nejde, aspoň tohle si pak nasadíte do hlavy.
Najděte si raději „orla“. Ten vám nikdy neřekne, že něco nejde.
Člověk, který si prošel podobnou zkušeností a sám dokázal něčeho vlastními silami dosáhnout, vám nikdy neřekne, že něco nejde. Protože ví, že pokud máte pro danou věc to správné zapálení, tak dokážete vytvořit věci, které si ani nedokážete v ten moment představit. Simple as that (Tak je to snadné).
Orel ví, že můžete nejenom létat, ale že můžete v podstatě dělat cokoliv dalšího.
A to je asi v podstatě to hlavní, co jsem chtěla sdělit.
Ještě malý dovětek ohledně mě a focení
Funguje tu totiž úplně to stejné. Stačí si věřit a najít v sobě to správné zapálení pro věc a ostatní se začne dít spíš tak mimoděk.
- Život vám nějakým způsobem pomůže najít prostor pro realizaci, podmínky, potkáte ty správné lidi, pokud jste na to připraveni.
- Už víte, že názory slepic nejsou důležité, a přestože se vám je budou snažit sdělovat, aniž se zeptáte, tak už víte, že nemá smysl je jakkoliv řešit.
- Uvědomíte si, kolik vás už život do tohoto bodu naučil na první pohled nesouvisejících znalostí, které můžete zúročit i tady.
- Je vám jasné, že se toho budete muset ještě docela dost naučit a víte (hlavně pokud už sami jste staršího data), že metodou pokus-omyl jen ztrácíte drahocenný čas a že je potřeba hledat u orlů.
- Stejně i tak v nějaký moment budete muset metodou pokus-omyl něco řešit.
- Budete znovu získávat znalosti a budete se je učit používat.
Ale půjde už rychleji než předtím. Teď už víte, co opravdu znamená přísloví „jen malý má jen malý cíl“.
- Víte, kam jdete a co tam chcete najít, a to tam nejspíš i najdete. Lidi se budou divit, že za docela krátký čas dosáhnete už docela uspokojivých výsledků.
- Umíte padat a umíte se zvedat. Víte, že vás tohle docela hodně krát ještě čeká, ale tak to je, nemá smysl se tím nechat demotivovat. Je to jen moment, který vás upozorňuje na to, že je možná správná doba zkusit udělat něco jinak. Že jste jenom moc zaběhlí ve své rutině nebo jen, že něco nevidíte, nebo spíš nechcete vidět. A že je lepší ty změny udělat, protože jinak skončíte někde, kde nechcete. Tak s tím nebojujte, je to jen přirozený vývoj…
Tak nakonec tato část není zas tak až o focení, i když pro mě ve skutečnosti je až moc.
Přeji všem tu správnou motivaci něco vytvořit a přítomnost orlů ve vašich životech. Nebuďte prázdní, přidejte tam, co tam opravdu patří, tvořte… Nikdo jiný to za vás neudělá!
A pokud u mě na webu zrovna hledáte něco, co byste se chtěli naučit,
mrkněte třeba na
Pokud se vám článek líbil, tak je dost možné, že vás zaujme i moje bio rozepsané do tří dílů. První z nich naleznete zde.